„Já už umím číst,“ oznámí dítě hrdě – a rodiče možná napadne, že společné předčítání tím končí. Byla by to škoda. Když dítě začíná číst samo, může si knihy užívat dvěma různými způsoby: objevovat je vlastními silami a zároveň poslouchat příběhy, na které by si zatím samo netrouflo.

Předčítání už nemusí vypadat jako dřív

Malému dítěti často přečteme celý příběh od začátku do konce. Se školákem můžeme čtení proměnit. Jeden večer čte rodič, další večer se vystřídají po odstavcích. Někdy stačí přečíst jen první kapitolu a nechat dítě, aby pokračovalo samo.

Není potřeba z toho dělat zkoušení. Pokud dítě čte nahlas a u nějakého slova zaváhá, můžeme mu pomoci a nechat příběh plynout dál. Společný čas s knihou má být příjemnou chvílí, na kterou se oba těší.

Každý může mít v ruce jinou knihu

Společné čtení neznamená, že se musíte dívat na stejnou stránku. Dítě si může číst svou knihu a vy svou. Sedět vedle sebe v tichu, občas ukázat povedený obrázek nebo se podělit o zajímavou větu je také způsob, jak být spolu.

A pokud má dítě raději komiks než dlouhý román? I ten do společného čtení patří. Můžete si rozdělit postavy, číst jejich repliky nebo se jen bavit o tom, co se v obrázcích děje.

Ptejte se na příběh, ne na správnou odpověď

Po dočtení kapitoly není nutné ověřovat, zda si dítě pamatuje každou událost. Zajímavější může být otázka: „Komu jsi dnes fandil?“ nebo „Co myslíš, že se stane dál?“ Někdy se z krátké odpovědi rozvine dlouhý rozhovor, jindy dítě pokrčí rameny. Obojí je v pořádku.

Některé večery přečtete dvacet stran, jiné sotva dvě. Na společném čtení není nejdůležitější počet přečtených knih, ale prostor, který díky nim vzniká: chvíle klidu, blízkosti a příběh, ke kterému se můžete zítra vrátit.